Košer kuchyně

Z rozdělení potravin na masité (fleišig), mléčné (milchig) a neutrální (parve) – viz Maso a mléko a Parve a ryby – vyplývá i rozdělení kuchyně. Halacha vychází z představy, že nádobí při vaření za horka vstřebává chuť pokrmu (bli’a) a může ji zase předat. Hrnec, v němž se vařilo maso, proto nesmí sloužit k vaření mléčného pokrmu a naopak.¹

V ortodoxní a tradiční praxi má domácnost dvě kompletní sady: hrnce, pánve, talíře, příbory, prkénka, nože, cedníky i utěrky. Mnoho rodin má i třetí, parve sadu (např. na pečení chleba nebo krájení zeleniny), aby pokrm zůstal použitelný k masu i k mléku.

Sady se obvykle rozlišují barvou, vzorem nebo materiálem a skříňky štítky. Rozšířená, ale ne závazná konvence je červená pro maso a modrá pro mléko; parve se často značí zeleně nebo bíle. Rozhodující je, aby se v domácnosti všichni vyznali.

Konzervativní/masortí hnutí oddělení nádobí v zásadě požaduje, v praxi s různou mírou přísnosti. Reformní judaismus je považuje za osobní volbu; mnoho rodin dodržuje jen část předpisů, např. nemíchá maso a mléko v jednom jídle, ale nádobí neodděluje.

Dřez: kde je to možné, mají tradiční domácnosti dva dřezy. Jinak se nádobí v dřezu nemyje přímo, ale v oddělených umyvadlech nebo na mřížkách, odlišených pro maso a mléko.

Myčka: zda lze v jedné myčce mýt masité i mléčné nádobí (v oddělených cyklech), je mezi současnými rabínskými autoritami sporné. Běžná ortodoxní praxe je mít dvě myčky, nebo myčku vyhradit jen pro jeden druh.

Trouba a mikrovlnka: protože se v nich pokrm zahřívá a vzniká pára, mnohé domácnosti mají dvě trouby, nebo troubu vyhradí jednomu druhu a pokrm druhého druhu pečou zakrytý (dvojitě zabalený). Totéž platí pro mikrovlnku. Podrobnosti, jak dlouho počkat a jak troubu vyčistit, se liší podle rabína.

Varná deska se obvykle sdílí; hořáky se mezi použitími čistí a hrnce se nestaví vedle sebe tak, aby do sebe mohly stříkat. Rovněž stůl se při mléčném a masitém jídle odlišuje jiným ubrusem nebo prostírkami.

Biblickým východiskem kašerování je pokyn po válce s Midjánci: co snese oheň, má projít ohněm, a co oheň nesnese, má projít vodou. Talmud a kodexy z toho odvozují princip, že nádobí se čistí stejným způsobem, jakým chuť přijalo.²

Hagala (הַגְעָלָה) je ponoření čistého kovového nádobí do vroucí vody; hodí se pro nádobí, které přijalo chuť z tekutiny (hrnce, příbory). Libun (לִבּוּן) je vypálení do žhava; vyžaduje ho nádobí použité přímo na ohni bez tekutiny (rošt, plech). Podle kodexů musí být nádobí předem důkladně čisté a obvykle 24 hodin nepoužité.^3,4

Keramika, porcelán a kamenina (hliněné nádobí, kli cheres) podle halachy chuť nikdy zcela nevydají, a proto je kašerovat nejde. Pramenem je verš o hliněné nádobě, v níž se vařila oběť a která se má rozbít.⁵

Plast, teflon, smalt a elektrospotřebiče jsou moderní otázky, na které kodexy neodpovídají přímo. Současné autority se rozcházejí v tom, zda a jak je lze kašerovat; řada ortodoxních rabínů nepovažuje kašerování povrchů s nepřilnavou vrstvou za možné.

Nové nádobí na jídlo, které bylo vyrobeno nebo koupeno od nežida, se podle halachy před prvním použitím ponoří do mikve (tevilat kelim, טְבִילַת כֵּלִים). Talmud tuto povinnost odvozuje ze stejného místa v knize Numeri jako kašerování.^7,8,9

Povinnost se podle kodexů týká kovového a skleněného nádobí, které přichází do styku s jídlem; nad kovovým nádobím se v ortodoxní praxi říká požehnání al tevilat kli. U porcelánu, keramiky a plastu se praxe liší a řídí se pokyny rabína.⁹

K ponoření nádobí slouží v mnoha obcích zvláštní menší mikve (mikve kelim). Nádobí se ponoří celé, bez nálepek a obalů. Konzervativní/masortí a reformní komunity tento zvyk dodržují méně často.

Omyly se stávají i v pečlivých domácnostech: masitá lžíce v mléčné omáčce, kapka mléka v masitém hrnci. Tradiční doporučení je jednoduché: nic nevyhazovat ani nekašerovat naslepo, pokrm a nádobí odložit a zeptat se rabína. Odpověď závisí na tom, zda šlo o horké nebo studené, jak velké bylo množství a zda bylo nádobí použito v posledních 24 hodinách.

Jedním z principů, se kterými rabín pracuje, je bitul be-šiším (בִּטּוּל בְּשִׁשִּׁים): zakázaná příměs, která se do pokrmu dostala nechtěně a jejíž objem je nejvýše šedesátina celku, se za určitých podmínek považuje za zrušenou. Princip neplatí, pokud byla příměs přidána úmyslně, a má řadu výjimek; nejde tedy o pravidlo k samostatnému použití.¹⁰

Zda se zasažené nádobí dá kašerovat, závisí na materiálu (viz výše). Keramické nádobí se v ortodoxní praxi v takovém případě obvykle vyřazuje, kovové se často kašeruje.

Kdo jde na návštěvu do košer domácnosti, nemusí znát pravidla, stačí respektovat, že kuchyně má svůj řád. Nejbezpečnější je nevstupovat do kuchyně s vlastními pokrmy, nebrat náčiní ze skříněk bez zeptání a před pomocí s nádobím se zeptat, co kam patří.

Dárky: domácí jídlo z nekošer kuchyně hostitel obvykle použít nemůže, ani když je ze „správných“ surovin. Vhodné jsou květiny, nepotravinový dárek nebo zabalené potraviny či víno s certifikací (hechšer), kterou hostitel uznává – viz Certifikace a hechšer a Víno, chléb a vaření. Kdo si není jistý, může se předem zeptat.

Po masitém jídle hostitelé obvykle nenabízejí mléčný dezert ani kávu s mlékem; jde o dodržování čekací doby, nikoli o nepohostinnost. O šabatu platí v tradiční domácnosti i další omezení (např. nezapínat spotřebiče), viz Šabat.

Pokud host sám dodržuje kašrut a jde k někomu, kdo ho nedodržuje, je běžné předem otevřeně říct, co může jíst (např. ovoce, zabalené výrobky, jídlo na jednorázovém nádobí). Taková domluva je v židovském prostředí obvyklá a nepovažuje se za neslušnou.