Chanukaחֲנֻכָּה

Historickým jádrem Chanuky je makabejské povstání (od r. 167 př. n. l.) proti seleukovskému králi Antiochovi IV. Epifanovi, který v Judeji zakázal některé židovské náboženské praktiky a znesvětil Chrám. Povstání vedl kněz Matitjahu z rodu Chašmonejců a po něm jeho syn Juda Makabejský.¹

Podle 1. knihy Makabejské byl Chrám očištěn a oltář znovu zasvěcen 25. kislevu (r. 164 př. n. l.) a slavnost trvala osm dní; Juda s bratry ustanovili, že se má slavit každoročně. 2. kniha Makabejská popisuje osmidenní oslavu „po způsobu Stánků“ (Sukot), které se předtím nemohly slavit. Ani jedna z knih nezmiňuje zázrak oleje.^2,3

Obě knihy Makabejské nejsou součástí hebrejského kánonu; zachovaly se v řecké tradici. Josephus Flavius svátek zná a nazývá jej „Světla“.⁴

Babylonský Talmud (Šabat 21b) se ptá „Co je Chanuka?“ a odpovídá vyprávěním: když Chašmonejci zvítězili, našli v Chrámu jedinou nádobku čistého oleje s pečetí velekněze, která stačila na jeden den, a přesto hořela osm dní. Následujícího roku byly tyto dny ustanoveny jako svátek chvály a díkůvzdání. Jde o rabínské vyprávění zapsané staletí po událostech, nikoli o historickou zprávu v moderním smyslu.^5,6

Název חֲנֻכָּה znamená „zasvěcení“ a odkazuje na znovuzasvěcení Chrámu. Svátek spojuje dva motivy: vojenské vítězství malé skupiny a duchovní obnovu chrámové služby.

Rabínská tradice klade důraz spíše na zázrak světla než na válku. Smyslem zapalování je pirsum ha-nes, zveřejnění zázraku; proto se světla staví ke dveřím nebo do okna.⁵

Talmud uvádí tři stupně plnění: základní povinností je jedno světlo za domácnost na noc; „pečliví“ (mehadrin) zapalují světlo za každého člena; „nejpečlivější“ mění počet světel podle dne. Škola Hilelova, podle níž se rozhoduje, počet světel zvyšuje z jednoho na osm.⁵

Rozšířené jsou hry se sevivonem (káčou), dárky nebo drobné peníze pro děti (Chanuka gelt) a veřejné zapalování velkých chanukijí na náměstích, které od 70. let 20. stol. pořádá zejména hnutí Chabad.

Zapaluje se každý večer, podle většiny autorit po západu slunce nebo za soumraku; světla mají hořet alespoň asi půl hodiny po setmění. V pátek se chanukija zapaluje před šabatovými svícemi, v sobotu večer až po skončení šabatu.⁸

Světla jsou určena k „dívání se“, ne k užitku: nesmí se jimi svítit na čtení či práci. Proto se přidává šamaš, pomocné světlo, od něhož se ostatní zapalují.⁹

Během Chanuky se v modlitbě Amida i v požehnání po jídle vkládá Al ha-nisim („Za zázraky“), každé ráno se recituje celý Halel a v synagoze se čte z Tóry úsek o obětech kmenových knížat (Nu 7). Práce se nepřerušuje; v některých komunitách ženy nepracují, dokud světla hoří.^10,11,12

Chanukija má osm světel v řadě a odlišený šamaš. Liší se od sedmiramenné chrámové menory, kterou nelze přesně napodobovat.

Děti mohou každý večer přidat jednu svíčku a samy spočítat, kolik jich už hoří. Hra se sevivonem se hraje o oříšky nebo čokoládové mince: nun – nic, gimel – vše, he – polovina, šin – přidej.

Pro malé děti je bezpečnější chanukija na svíčky na nehořlavé podložce a dozor dospělého; olejové lampy jsou vhodnější pro starší.